Jak to bylo před rokem 1989 se dočtete v prvním díle článku Historie práce ve Chvalech.
Po r. 1989
Po sametové revoluci bylo možno hlásit se o některý majetek zcizený komunistickým režimem. Zákon č. 403/90 Sb. se však týkal restitucí fyzických osob a spolků, nikoliv právnických osob či přímo církví.
Problémem stále bylo, že stát původní „Spolek Křesťanská služba“ de iure zrušil.
Proto člen žižkovského sboru JUDr. V. Dušek využil výše zmíněného „odkupu“ z r. 1987 a zažádal jménem vedení RCB (J. Kubový, K. Taschner) o převod na CB. V euforické atmosféře počátku 90. let bylo žádosti vyhověno. Tato „restituce“ se nakonec týkala nejen pozemků „zpětně odkoupených“ v r. 1987, ale celého areálu.
V opačném případě by se muselo vyčkat na obnovení činnosti Spolku a žádat o navrácení jeho jménem (viz řada obdobných případů z tehdejší doby). To se však stalo až 24. 3. 1994, kdy bylo na MV registrováno „Sdružení Chvaly“ dle zákona o sdružování občanů. Jeho členy se stali ještě i někteří původní členové Spolku ze Žižkova (např. Hejzlar, Mareček), jejich potomci a přátelé, z větší části členové žižkovského sboru CB a dalších.
Staronové „Sdružení Chvaly“ (dále SCH) se tak stalo svým způsobem nástupnickou organizací původního „Spolku Křesťanská služba“ a obnovilo svou činnost v areálu v nových podmínkách. Třebaže „morální“ nároky Spolku na restituci Chval by bylo možno opřít o historii, SCH nikdy nevzneslo na areál majetkové nároky. V úctě k práci svých předků však jeho členové chtějí, aby v jejich duchu zdejší práce pokračovala a rozvíjela se po další léta.
Po řadě peripetií a právních problémů, které řešil JUDr. V. Dušek a tehdejší předseda RCB J. Kubový a tajemník K. Taschner, došlo na podzim r. 1992 (středa 10. 9.) k fyzickému předání areálu CB (za CB Taschner, Fiala, Dušek, Hejzlar, Ryzí).
Ještě předtím se v církvi diskutovalo, jak s „restituovaným“ areálem naložit, aby byl co nejlépe využit.
Začátek 90. let – 1. etapa výstavby (do r. 2003)
Většina ostatních nemovitostí tohoto „Spolku“ ani dalších nebyla na rozdíl od Chval ani církvi ani „spolkům“ vydána (Suchomasty, Strašnice atd.), přestože o ně bylo požádáno, a stala se předmětem náhrady v rámci současných církevních restitucí (zák. č. 428/2012 Sb.). To svědčí mj. o velmi „nestandardním“ postupu úřadů v případě Chval…
Od doby, kdy bylo jasné, že nám budou Chvaly navráceny, začalo se diskutovat o jejich novém využití. Po 40 letech komunismu viděla většina jako potřebné vrátit se vhodným způsobem ke kořenům a k původnímu poslání Spolku ve smyslu praktické služby evangeliem, viz Mt. 25,31-46 („Kdy jsme tě viděli nemocného…?“). Přihlíželo se k našim minulým aktivitám, současné situaci a vycházelo se i ze zkušeností nám blízkých církví v okolních zemích. V letech těsně po revoluci jsme se rozhodli pro vybudování několika zařízení zaměřujících se na potřeby zdravotnické, sociální a školské.
Poté, co se shromáždily všechny požadavky z CB na činnosti přesahující rámec jednotlivých sborů, vypracoval Stavební odbor RCB vedený arch. P. Vaněčkem generel rozvoje celého areálu.
Konference v r. 1992 schválila projekt Léčebného a rehabilitačního střediska a posléze i generel rozvoje celého areálu (v r. 1995). Ukázalo se, že do areálu se pohodlně vejdou všechny zamýšlené aktivity nadsborového rázu a existuje značný potenciál pro jeho další rozvoj.
Nejdřív se začalo s rekonstrukcí starých, vybydlených budov původního sirotčince na LRS, neboť bylo v přípravách a ve financování nejdále. Vše vyprojektoval Ing. P. Ryzí (se svými kolegy) v letech 1992-93 a dále dle potřeby.
Následovala řada jednání SCH, LRS i RCB s úřady, kdy např. bylo třeba změnit Územní plán hl. m. Prahy a využití pozemků areálu ze zemědělské půdy na občanskou vybavenost (1994), vypořádat se se zahrádkářkou kolonií v místě u dnešní Bethesdy a ETS, vybudovat sítě, čističku a poté kanalizaci, přemístit z areálu vodovodní řád z Káranného atd.
V r. 1996 podal Ing. arch. Vaněček žádost o Územní rozhodnutí (ÚR) na celý areál, které bylo schváleno. Toto zásadní ÚR pro celý areál je dodnes v platnosti. Zahrnuje plánované budovy a činnosti LRS Chvaly, Bethesdy, ETS a Tyranus Hallu (dnes „PTH“).
Podle generelu se předpokládala rekonstrukce starých budov sirotčince na LRS a poté výstavba nové budovy (cca 100 lůžek). Diakonie měla v úmyslu postavit budovu pro pečovatelské služby do 40 osob, s příp. 2-3 byty pro invalidy (dnešní Bethesda) a event. výstavbu stacionáře. ETS plánoval seminář s učebnami, ubytováním pro 50 studentů a zázemím. Program PTH zněl na studentskou kolej pro 20 osob se zázemím a tělocvičnou.
Limitujícím faktorem pro všechny v areálu se staly zejména finance, které jednotliví investoři byli schopni obstarat.
LRS Chvaly (výstavba 1993-98, provoz od r. 1998)
Ještě před rekonstrukcí starých budov sirotčince bylo v r. 1990 založeno Stavební účelové zařízení (SÚZ) v čele s pány P. Fialou, P. Ryzím, D. Hejzlarem, které mohlo provést stavební práce za nižší cenu než velké stavební firmy, a přitom profesionálně. To potvrdily finální náklady na rekonstrukci (byly nižší než rozpočtové). Přesto si všechny práce, včetně dokončovacích a terénních vyžádaly na 50 mil. Kč.
Myšlenka ošetřovat pacienty lépe, než státní nemocnice vznikla na chirurgickém odd. nemocnice ve Vimperku (J. Kvasnička, P. Fiala), kam za primářem Kvasničkou jezdila „polovina CB“ a řada pacientů z dalších církví. Oddělení s takovouto pověstí a osazenstvem neuniklo pozornosti StB., takže „situaci na vimperské chirurgii“ nakonec musel řešit až ÚV KSČ a nechybělo mnoho, aby MUDr. Kvasnička jako primář skončil, nakonec z toho vyšel „jen“ s důtkou (psal se přece jen už rok 1985). V našich debatách se stále naléhavěji ozývala potřeba starat se o pacienty v duchu křesťanské lásky jako v „západních“ zemích. Koncem 80. let jsme už doufali, že starý režim nemůže trvat věčně, a tak jsme se začali prozíravě připravovat na budoucnost. Naše vize byla jasná.
Hned po r. 1989 jsme chtěli převzít za těmito účely některou z nepotřebných budov po socialistickém státu, ale nakonec jsme znovu skončili ve Chvalech.
Ihned po předání na konci r. 1992 nakoupili členové SÚZ (z vlastních kapes) nejnutnější věci na zabezpečení objektů před zloději a zimou. Ještě do konce roku se P. Fialovi podařilo obstarat prvních 5 mil. Kč od pražského Zastupitelstva. Ukázalo se, že tento počin byl rozhodující pro získávání dalších financí, což bylo hlavní náplní činnosti P. Fialy v následujících letech.
Tak bylo možno hned v r. 1993 zahájit rekonstrukci podle projektu P. Ryzího. Kolaudace proběhla v březnu 1998 a 22. 5. 1998 jsme slavnostně otvírali za účasti našich členů, veřejnosti, politiků i pražských Zastupitelů. Mezitím jsme začátkem roku 1998 prošli výběrovým řízením MZ ČR na lůžka následné rehabilitace. Tím skončila hlavní stavební fáze a začala fáze provozu, která trvá dodnes. Běžný provoz jsme zahájili 8. 6. 1998.
Pokračování příště…